Dostal se nám do rukou, resp. pod zadek, další stroj s javorovým listem ve znaku, Rocky Mountain Altitude. V karbonovém provedení, s černofialovým rámem, který na letním slunci háže odlesky všech možných barev. Milovník designu by bike postavil do elegantního stojanu mezi prosklený krb a italský gauč, aby se na něj mohl po večerech, když v televizi opět nic není, dívat a mhouřit oči před odrazy plamenů na karbonových křivkách rámu. Nic proti poetickým chvilkám s výhledem na kolo, ale ještě hezčí taková kola jsou, když se proženou pořádným blátem. A hlavně, když víme, jak jezdí.
Jako obvykle u Rocky Mountain, po úvodní obhlídce seřizuji výšku sedla a jedu, nic dalšího není třeba ladit. Nastavení geometrie prozatím nechávám ve standardní poloze a jdu se seznámit rovnou v praxi. Přesun domů na druhou stranu města ukazuje, že bych si uměl Altitude představit i v roli městského přibližovadla. Obrubníky neexistují, přírodní nábřeží řeky se z kamenité pěšinky promění v rovnou cyklostezku a ani rychlostně si nevede zle. Na dojíždění do práce jsem si ale závodní stroj Radima Paprstky nepůjčoval.
Rám M je pro mě (188 cm) tak na hraně, ale pořád se poskládám. S koly 27,5“ (u velikosti M si můžete vybrat, větší jsou pak již výhradně 29“, menší zase jen 27,5“) je bike hezky živý a hlavně, snáze se strká nerozložený do auta. To je docela důležité, protože rychloupínáky se nekonají, na demontáž předního kola je dokonce potřeba povolit dva inbusy. Není to neřešitelné a v tvrdém terénu možná momenťákem dotažené šrouby dávají psychologicky pocit větší jistoty, ale stejně, raději bych rychloupínák, co kdyby mě potkal defekt? Prohlížím si masivní pláště od Maxxisu a zkouším přední i zadní ve stylu opravdových znalců kol pomačkat prsty. Tady člověk udělá defekt jenom nožem, anebo sekyrou… Neumím si představit, jak bych s tím musel jet, abych je prorazil. Na druhou stranu vlastně znám lidi, kteří by to zvládli.
Na blátivé stezce ukazují Maxxisy i schopnost kvalitního záběru, trakce parádní, ale jak si tak kličkuji mezi stromy, musím si dávat pozor jednak na custom řídítka značné šířky (od Spanku) a také hlídat přeposilované řízení. Místy Altitude zatočí tak ochotně, že ho nestačím krotit, ze začátku vrším jednu jezdeckou chybu na druhou. Jenže pak zjištuji, že čím jede Altitude rychleji, tím jistější a čitelnější jízdní vlastnosti jsou. Pomalá jízda s prudkými změnami směru prostě není to, na co byl vytvořen.
Jedeme s fotografem udělat pár fotek ven a bereme s sebou i dron, ve zvlněné krajině předhůří Beskyd by mohlo video z ptačí perspektivy vypadat hezky. Jezdím tedy nahoru a dolů po prudkém kopci, nahoru zírám, že se mi jede tak dobře, i papírově šplhavější kola tady mají často potíže udržet příď na zemi, ale Altitude stoupá a stoupá. Sice vzhledem ke kilům rozvážně, ale do kopce mu to jde. Z kopce je to kapitola sama pro sebe. Máme vyzkoušeno, že dron bikera z kopce celkem s přehledem sleduje, pro bikera na Altitude to ovšem neplatí, takže už při druhé jízdě končí létající kamera v plné rychlosti v koruně stromu s fatální závadou stabilizace obrazu. Video ze sjezdu tedy nebude, zato máme krásné video, jak správně setřást dron ze stromu.
Už bez dohledu kamer pokračuji do vyšších poloh Beskyd, s každým dalším kopcem si říkám, že tohle je nejspíš první enduro, se kterým si dokážu představit nějaký přejezd Alp, nebo prostě dlouhý výlet se spoustou stoupání, první enduro, kde při jízdě do kopce myslím i na něco jiného než na „až tu tunu hliníku/karbonu dokopu na kopec, tak bude sranda dolů“. Altitude jednoduše dostanete na vrchol bez velkého utrpení. A dolů pak přirozeně přichází ta sranda.
Už vím, že aby řízení fungovalo, jak má, musím to z kopce pouštět, frčím po velkých kamenech a koryty, které po sobě nechali dřevorubci, vyladěné odpružení od Foxu mě konejšivě houpe a zubaté pláště se zakusují do všech typů povrchu stejně spolehlivě. Sedlovku spouštím dolů jen decentně, bike chroustá šutry a větve bez zaváhání. Překonání osobáku ve sjezdu z Prašivé narušil jen pes, který se rozhodnul natáhnout vodítko přes celou cestu zrovna, když se řítím dolů. Brzdy XT sevřou obří kotouče a bez jakéhokoliv stresu zastavuji daleko před překážkou, hafan si očmuchá, co potřebuje a pokračujeme každý svou cestou.
Psát cokoliv o brzdách XT je házením hrachu na stěnu, výkon výborný, dávkovatelnost výborná, necinkají, není třeba je pořád dokola seřizovat, jednoduše správná volba. Stejně tak kombinaci řazení Shimano SLX a XT nelze nic vytknout, rozsah dostatečný a funkčnost příkladná. Vyhovuje mi i sedlo WTB, model Wolt Race 142 je u Rocky Mountain takovou univerzální volbou. Když jsem loni testoval gravel Solo, bylo na něm taky. Standardní Rocky Mountain kokpit hodnotit nemohu, protože na testovaném biku byly custom díly podle preferencí Radima Paprstky, nicméně i tovární konfigurace bude nepochybně funkční.
Podtrženo-sečteno, Rocky Mountain Altitude je předurčen k rychlým sjezdům z kopců bez ohledu na povrch, s narůstající rychlostí se z přehnaně agilního řízení stává ledově klidné, vyladěné odpružení Fox (dle požadavků Rocky Mountain přímo u Foxu) umí odclonit od jezdce drtivou většinu nerovností a nástrah, po rovině a do kopce pilota nevyčerpá tak, jako to uměla endura dříve. Vlastně by Altitude mohl být příjemnou volbou i pro klidnější milovníky dlouhých terénních výprav, hřebenovek, přejezdů pohoří a zážitků v přírodě obecně. Adrenalinové blázny v integrálkách a s chrániči totiž osloví zcela určitě. A kdo hledá hezký artefakt do obýváku, také neudělá chybu. Prodejce si za něj řekne 146 000 Kč, za krále rychlých sjezdů to však není zase tak moc, nemyslíte?
Text a foto: Ivan Pindur
