Představa, že Rocky Mountain postaví silničku je asi podobně absurdní, jako kdyby se chtělo Colnago lusknutím prstů prosadit v enduru. Schopnosti by na to obě značky měly, otázka však zní, proč by to dělaly? Kanaďané si léta budují image v terénu a na trailech, snahou o průnik na asfalt by tedy nic nezískali. Jinak je tomu v kategorii gravel.
I zarytí terénní střelci musí uznat, že na jaře či na podzim se najdou dny, kdy se prostě do drsnějšího terénu vletět nedá, v zimě zase pokryje sníh oblíbené hory a nezbývá, než se pohybovat v nížině. Pro tyto případy si i bikeři stále častěji pořizují gravelbike, štěrkolet. Měl by být pokud možno odolný, schopný na cestě i mimo ni, a protože hlavní kolo typického majitele gravela je buď celoodpružené MTB, nebo naopak karbonová žiletka vyžadující hladký asfalt, neměl by gravel stát raketu. Samozřejmě, vyskytují se i nadšenci, pro které je gravel kolem č. 1, ale na rovinu, kolik se takových najde?
Proto se v Rocky Mountain rozhodli postavit dostupného gravela, který osloví hlavně zájemce o druhé kolo do stáje, případně nadšené expediční cestovatele. Základ tvoří kvalitně provedený hliníkový rám s pečlivě zpracovanými detaily, sportovní geometrií a hromadou upevňovacích bodů pro všechno možné od bidonu až po nářadí, spojený s karbonovou přední vidlicí, opět vybavenou body pro upevnění brašen, blatníků a dalšího cestovatelského příslušenství.
Vepředu zaujme poměrně dlouhý „komín“ hlavové trubky, vzadu zase asymetrická zadní stavba, kdy je vidlice na straně pohonu níže než na té druhé. Takové řešení známe spíše z MTB, ale nejspíš v Kanadě předpokládají, že zákazníci budou dávat gravelu pořádně za uši, tak ať si hned neomlátí krásný modrý lak řetězem.
O pohon se starají komponenty Shimano GRX v konfiguraci 1×11 doplněné MTB kazetou SLX (11-42z), společně s převodníkem o 40 zubech tak je nejtěžší převod docela rychlý a ani při silničních přesunech nemusí jezdec kvedlat jako večerníček, aby mu to jelo trochu rychle. Brzdy taktéž od Shimana svírají kotouče o průměru 160 mm, což je na danou kategorii zcela dostačující.
Základní údaje máme pohromadě a nezbývá než na kolo nasednout a jet. Osobně nejsem velkým příznivcem nastavování a ladění, čas strávený úpravou sklonu sedla, štelováním řídítek a dumáním nad negativitou či pozitivitou sklonu představce raději strávím jízdou. Beru tedy testovací kolo, tak jak mi přišlo do rukou, a jedu. Nejprve mám výčitky, že jsem si nenastavil ani výšku sedla, jenže se ukazuje, že jezdec přede mnou mi byl buď rozměrově podobný, nebo mě u Rocky Mountain už moc dobře znají. Posed vyhovuje bez jakéhokoliv zásahu, řídítka akorát do rukou, může se vyrazit. Pár set metrů asfaltu a nořím se do beskydských hvozdů.
Přelom jara a léta má krásnou vlastnost, že je venku dlouho světlo. A zatímco lidé chtějí být doma zřejmě buď na zprávy, nebo dokonce už na Ulici, já mám hory v podstatě pro sebe. Na štěrkových a lesních cestách se gravel samozřejmě cítí jako doma, zde není co komentovat. Po pár kilometrech se ocitám na louce s výhledem na Lysou Horu, kam vždycky jezdívám testovat MTB. A vlastně proč tam nezajet? Pár kiláků po šutrech musí Solo zvládnout, stáčím příď k nejvyšší hoře a ve směru od Slovenska stoupám vzhůru.
Pláště WTB jsou tak akorát široké, aby nebyly přítěží na silnici a zvládly lehčí terén, srdnatě si poradí i s většími kameny, kterými se Beskydy jen hemží, oporu najdou i na slizkých kořenech nebo hliněných stezkách, limitem je jemné mokré řídké blátíčko, na němž jsou pro změnu zcela bezmocné. Jednou jedinkrát tedy musím opustit sedlo právě v mírném stoupání se zmiňovaným blátem, jinak si Rocky poradil i s prudkým kamenitým výjezdem po červené turistické.
Závěrečné kilometry vedou po rok od roku rozbitější asfaltce k vysílači, po dlouhé zimní sezóně ještě plné štěrku a výmolů, se silničkou bych nahoru jet nechtěl, dolů už vůbec ne. Solo však krásně tlumí nerovnosti a do kopce zůstává parádně efektivní. V předposlední zatáčce zkouším akceleraci „do plných“ a na vrcholu se ocitám v dost slušném čase. Jen ty nejrychlejší XC biky dokáží v terénní pasáži nahnat tolik času, aby je gravel v asfaltové části „nestáhnul“. Do kopce můžeme tedy Solo označit za svižný stroj, který jezdce zbytečně nevyčerpá a protože na vrcholu fouká skoro jako na Mt. Ventoux, jde se rovnou vyzkoušet i sjezdařský talent.
V první zatáčce nesměle zkouším kotoučovky, ale jejich výkon je dostatečný, není se čeho bát. Pouštím to dolů odvážněji, na své poměry ovšem, předloni jsem z vrcholu vyjel zároveň s Adamem Hansenem, a když jsem se po 1500 m sjezdu vyhoupnul ze zatáčky na kilometr dlouhou rovinu, Australan z Frýdlantu už nebyl vidět. Teď je před soumrakem kopec prázdný, jen na další rovince vykukuje z trávy srnka, nerovností silnice se není potřeba bát, karbonová vidlice, rám i pláště se postarají o dostatečně bezpečnou a komfortní jízdu, jen ty brzdy začínají po šesti kilometrech už trochu vadnout. Žádná hrůza, zastavit kolo pořád dovedou, ale z nějakého delšího italského passa už by si asi hrábly na dno.
Nahoru a dolů Rocky bez debat umí, zbývá důležitá disciplína, rovina. Na podzim a v zimě jsou hory pod sněhem, v rovině se určitě najezdí spousty kilometrů, nebude Solo přítěží? Nebude. Na rovinu si beru netypického parťáka, kamaráda s elektrickou jednokolkou. Výhodou elektrické jednokolky je, že jezdec na ní má velkou čelní plochu, takže se za ní jede výborně v háku, perfektně rozráží vzduch. Nevýhodou, aspoň v případě mého kamaráda, je fakt, že má jednokolku „načipovanou“ a jede mu to klidně i 80 km/h, takže rozráží vzduch typicky daleko přede mnou.
Naštěstí má slitování a většinu trasy se drží mého tempa, nehrotíme to a nakonec zvládáme i pokecat. Jenom do kopce prý šlapu pomalu a přehřívají se mu „cédéromy“. Rocky Mountain však během dlouhého okruhu ukazuje, jak komfortním parťákem umí být, řídítka se příjemně drží, nabízejí spoustu variant úchopu, sedlo představuje rozumný kompromis mezi sportovností a pohodlím, 60, 70, 80 km a pořád všechno v pohodě.
Nerozhodí ho ani nepřízeň počasí, pláště drží i na mokrém, čím více kilometrů s Rockym absolvuji, tím více se mi líbí. 10,5 kg znamená celkem solidní hmotnost, do kopce se neproveze, i když chrty s ním nahánět nelze. Umím si představit i plně naloženou konfiguraci a dlouhý přejezd třeba někde přes rumunské hory, kdy si vezu všechno s sebou. Na již zmiňovanou záplavu upevňovacích bodů by se všechno krásně vešlo a s pohodlným černomodrým univerzálem by se krásná místa objevovala skoro bez přičinění jezdce. V případě těžšího nákladu a delší expedice by se ale určitě musely řešit brzdy, aspoň formou většího kotouče dopředu, když už nic jiného. Jinak je Rocky připraven.
Rocky Mountain Solo 50 se do požadavků na gravelbike trefil na výbornou. Umí do kopce, z kopce, po rovině, neztratí se v terénu a na asfaltu jezdec nevypustí duši. Zároveň ani při delších výpravách mu neupadnou ruce. To vše za rozumnou cenu a s logem kanadské legendy na hlavové trubce. Jistě, existují karbonové rakety za 150 000 korun, ale ruku na srdce, nesevřelo by se vám srdce vzít kolo za tolik peněz v zimě do bláta, listí a soli, v létě s brašnami na Balkán, nebo ho poslat do terénní zkratky, která je pro gravel na hraně s myšlenkou „však ono to vydrží“? Za mě je podstatou gravelu právě fakt, že mi ho není líto a Solo je tak akorát na hranici. Jak je krásně zpracovaný a dobře funguje, už by mi ho málem i líto bylo, ale je to Rocky Mountain, on vydrží!!!
Otestoval a napsal Ivan Pindur
zdroj.: WWW.AKTIVONO.CZ
